SOUČASNÁ ZAHRADNÍ TVORBA V HISTORICKÉM KONTEXTU, KONCEPT PŘÍRODNÍ ZAHRADY
Nejstarší formou zahradničení bylo v pravěku prosté obhospodařování určitých rostlin v lese podél zarostlých břehů řek v oblastech zavlažovaných monzuny. Druhy rostlin, přinášející jedlé plody, byly ochraňovány, zatímco jiné rostliny z jejich okolí byly odstraňovány. Historie skutečných zahrad začíná v období kolem 10 000 let př.n.l., kdy se předpokládá vznik prvních ohrazených ploch pro pěstování rostlin, chráněných před vetřelci – lidmi i divoce žijícími živočichy. K této prvotní charakteristice poukazuje i etymologie slova zahrada (podobně jako v angličtině „garden“ pochází od staroanglického slova „geard“ – plot, ohrazené místo). (History of Gardening, Wikipedia)
Původně převažovala hospodářská, užitná funkce zahrady – až s dalším rozvojem ve starověku vznikají zahrady okrasné, které ukazují na blahobyt panovníků či jiných zámožných osob (Egypt, Mezopotámie, Persie). Je zajímavé, že ve starověkém Řecku byly okrasné zahrady okolo chrámů, Řekové zkrášlovali cesty řadami soch – ale zřejmě zde neexistovaly soukromé okrasné zahrady pro potěšení i zvýšení prestiže svých majitelů. Oproti tomu k velkému rozvoji zahradní architektury došlo ve starověkém Římě, soukromé zahrady jsou obvyklou součástí domů a vil a mají již ustálené části s určitými funkcemi (atrium, peristil, portikus..). Vznikají zde i veřejné parky, zahrady u škol a chrámů, sadovnicky jsou upravovány ulice a náměstí.
Specifickým vývojem prošlo zahradnické umění v Indii (pravidelné řešení zahrad, velké stromy poskytující stín, vodní plochy, střešní a terasové zahrady), Číně (základem bylo filosofické chápání světa pomocí elementů jing a jang, touha po souznění člověka s vesmírným řádem, asymetrie, uvážený výběr rostlin, taoistický princip wu-wej – nečinění ničeho proti přirozenosti přírody) a Japonsku (vychází z čínské tradice, vliv zenového buddhismu , kameny , nanizace, zahrady meditační, suché, čajové).
Na území Byzantské říše a maurské říše ve Španělsku se uchovala tradice římských zahrad, ve středověku se staly pokračováním této tradice klášterní zahrady. Byly členěny do několika funkčních celků. Nejzdobnější byl zpravidla „rajský dvůr“, vymezený ze čtyř stran křížovou chodbou a rozdělený křížem na čtyři části, ve středu téměř vždy se studnou nebo kašnou. Uspořádání rajského dvora mělo silnou transcendentální symboliku. Samostatnou zahradou byla často bylinková zahrada, zelinářská zahrada, ovocný sad, někdy vinice či chmelnice.
Znovuobjevení antických spisů o římských vilách a zahradách přineslo nový impuls a vedlo na přelomu 15 a 16 století ke vzniku italských renesančních zahrad. Španělští králové zakládají první veřejné parky v 16 století. V období baroka je volná příroda stále ještě vnímána jako nebezpečná a hrozivá, za krásnou a půvabnou je pokládána krajina plochá a obdělaná. Praktická geometrizace přírody a racionalita klasicizující tendence dospěla k vrcholu v klasickém francouzském parku (Versailles) (Stibral K., 2005). Zde se dále prohlubuje princip osovosti (známý již v renesanci), parkové osy pokračují do dálky, zahrady jsou propojeny s volnou krajinou. Baroko představuje významné období pro vývoj zahradní architektury a výrazně se odrazilo i v našich zemích, kde jsou větší či menší stopy utváření „barokní krajiny“ stále patrné.
V období romantismu byly zahrady zkrášlovány umělými jeskyněmi, zříceninami a dalšími exotickými motivy – inspirací pro zahradní tvorbu se stává malířství. Na konci 18. Století se v Evropě pozornost upíná k anglickému krajinářství, spojenému s myšlenkovým proudem hlásajícím návrat k přírodě. Krajinomalba je nejen inspiračním zdrojem – ale recipročně se inspiruje zahradnictvím. (Stibral K., 2011). Volná, divoká příroda začíná být obdivována, celá krajina je již vnímána jako estetický objekt. Výrazně novou myšlenkou je, že příroda je krásná především jako celek. (Stibral K., 2005). V Anglii dochází k ustálení přírodně krajinářského stylu, jehož východiskem byla postupná přeměna tamní krajiny vlivem rozvoje pastevectví (nepravidelné porosty stromů, živé ploty, velké travnaté plochy). (Otruba, 2008) Svým způsobem toto pojetí stále ovlivňuje obecně přijímaný pohled na zahradu – přestože například dosažení dokonalých střihaných trávníků je v mnoha místech světa možné jen s velkou dávkou úsilí a použitých technologií. (Trávník, Wikipedie)
20. století přináší po krátké etapě secese (asymetrické řešení zahrad, plynulé křivky, velké kobercové záhony) funkcionalismus s odklonem od ornamentu a dekorativnosti, forma má sledovat funkci. Používány jsou různé geometrické tvary a abstrakce, převládá asymetrie. Objevují se motivy čínského a japonského stylu. Důraz na sepjetí s přírodou se stále znovu objevuje a zesiluje se zvětšujícím se povědomím o ekologii a různých aspektech ochrany životního prostředí.
V současné době se, vedle tradičněji pojaté zahradní tvorby (ucelené plochy střihaného trávníku, květinové záhony či keřové výsadby s omezeným počtem druhů - ale i související údržba zahrady pomocí umělých hnojiv, herbicidů a pesticidů) prosazuje alternativní přístup, spojený s pojmy udržitelný rozvoj, permakultura či přírodní zahrada. (Sustainable gardening Wikipedia) Příkladem takto pojaté zahradní tvorby velkého měřítka mohou být práce nizozemského zahradního architekta Pieta Oudolfa, např. úpravy parku High Line (New York City, 2006) na místě zrušené nadzemní železnice. (Oudolf Piet, Wikipedia)
Nové přístupy jsou patrné i ve vztahu k zemědělskému využití krajiny. Známým propagátorem tzv. permakultury (tj. udržitelné integrace krajiny a člověka) je farmář - rebel Sepp Holzer, který na 45 hektarech situovaných v rakouských Alpách v nadmořské výšce 1000 – 1500 m.n.m. vytvořil ukázkovou užitkovou farmu – krajinu, navštěvovanou odborníky i zájemci z řad veřejnosti z celého světa. (Holzer Permaculture)
Svým způsobem se pojetí přírodních zahrad obloukem vrací k onomu prehistorickému stavu obhospodařovaného místa bez ohrazení. „Zatímco myšlenka čistoty je v pořádku uvnitř našich domovů, venku způsobuje potíže. Vnější svět je živý, fungující systém bohatý na mnoho druhů organismů, který závisí na rozmanitosti a vyváženosti.“ (Christine a Michael Lavellovi, 2010)
V České republice je, podle Ekologického institutu Veronica v současné době evidováno přes 200 certifikovaných Přírodních zahrad (Ekomapa, Veronica). Většinou se jedná o soukromé zahrady, jsou zde však i farmy, centra ekologické výchovy a velké množství školních zahrad při ZŠ a MŠ. Tyto zahrady mají mít určité charakteristické znaky a pro certifikaci musí splňovat daná kritéria (viz příloha č. 2).
ŠKOLNÍ PŘÍRODNÍ ZAHRADY V ČESKÉ REPUBLICE
Podle databází Ekologického institutu Veronica a Občanského sdružení Přírodní zahrada je nyní v České Republice cca 40 základních škol s certifikovanou přírodní zahradou. Podle jednotlivých popisů zahrad (Ekomapa, Veronica) jsem sestavila výčet nejčastějších prvků, použitých při realizaci.
Nejstarší formou zahradničení bylo v pravěku prosté obhospodařování určitých rostlin v lese podél zarostlých břehů řek v oblastech zavlažovaných monzuny. Druhy rostlin, přinášející jedlé plody, byly ochraňovány, zatímco jiné rostliny z jejich okolí byly odstraňovány. Historie skutečných zahrad začíná v období kolem 10 000 let př.n.l., kdy se předpokládá vznik prvních ohrazených ploch pro pěstování rostlin, chráněných před vetřelci – lidmi i divoce žijícími živočichy. K této prvotní charakteristice poukazuje i etymologie slova zahrada (podobně jako v angličtině „garden“ pochází od staroanglického slova „geard“ – plot, ohrazené místo). (History of Gardening, Wikipedia)
Původně převažovala hospodářská, užitná funkce zahrady – až s dalším rozvojem ve starověku vznikají zahrady okrasné, které ukazují na blahobyt panovníků či jiných zámožných osob (Egypt, Mezopotámie, Persie). Je zajímavé, že ve starověkém Řecku byly okrasné zahrady okolo chrámů, Řekové zkrášlovali cesty řadami soch – ale zřejmě zde neexistovaly soukromé okrasné zahrady pro potěšení i zvýšení prestiže svých majitelů. Oproti tomu k velkému rozvoji zahradní architektury došlo ve starověkém Římě, soukromé zahrady jsou obvyklou součástí domů a vil a mají již ustálené části s určitými funkcemi (atrium, peristil, portikus..). Vznikají zde i veřejné parky, zahrady u škol a chrámů, sadovnicky jsou upravovány ulice a náměstí.
Specifickým vývojem prošlo zahradnické umění v Indii (pravidelné řešení zahrad, velké stromy poskytující stín, vodní plochy, střešní a terasové zahrady), Číně (základem bylo filosofické chápání světa pomocí elementů jing a jang, touha po souznění člověka s vesmírným řádem, asymetrie, uvážený výběr rostlin, taoistický princip wu-wej – nečinění ničeho proti přirozenosti přírody) a Japonsku (vychází z čínské tradice, vliv zenového buddhismu , kameny , nanizace, zahrady meditační, suché, čajové).
Na území Byzantské říše a maurské říše ve Španělsku se uchovala tradice římských zahrad, ve středověku se staly pokračováním této tradice klášterní zahrady. Byly členěny do několika funkčních celků. Nejzdobnější byl zpravidla „rajský dvůr“, vymezený ze čtyř stran křížovou chodbou a rozdělený křížem na čtyři části, ve středu téměř vždy se studnou nebo kašnou. Uspořádání rajského dvora mělo silnou transcendentální symboliku. Samostatnou zahradou byla často bylinková zahrada, zelinářská zahrada, ovocný sad, někdy vinice či chmelnice.
Znovuobjevení antických spisů o římských vilách a zahradách přineslo nový impuls a vedlo na přelomu 15 a 16 století ke vzniku italských renesančních zahrad. Španělští králové zakládají první veřejné parky v 16 století. V období baroka je volná příroda stále ještě vnímána jako nebezpečná a hrozivá, za krásnou a půvabnou je pokládána krajina plochá a obdělaná. Praktická geometrizace přírody a racionalita klasicizující tendence dospěla k vrcholu v klasickém francouzském parku (Versailles) (Stibral K., 2005). Zde se dále prohlubuje princip osovosti (známý již v renesanci), parkové osy pokračují do dálky, zahrady jsou propojeny s volnou krajinou. Baroko představuje významné období pro vývoj zahradní architektury a výrazně se odrazilo i v našich zemích, kde jsou větší či menší stopy utváření „barokní krajiny“ stále patrné.
V období romantismu byly zahrady zkrášlovány umělými jeskyněmi, zříceninami a dalšími exotickými motivy – inspirací pro zahradní tvorbu se stává malířství. Na konci 18. Století se v Evropě pozornost upíná k anglickému krajinářství, spojenému s myšlenkovým proudem hlásajícím návrat k přírodě. Krajinomalba je nejen inspiračním zdrojem – ale recipročně se inspiruje zahradnictvím. (Stibral K., 2011). Volná, divoká příroda začíná být obdivována, celá krajina je již vnímána jako estetický objekt. Výrazně novou myšlenkou je, že příroda je krásná především jako celek. (Stibral K., 2005). V Anglii dochází k ustálení přírodně krajinářského stylu, jehož východiskem byla postupná přeměna tamní krajiny vlivem rozvoje pastevectví (nepravidelné porosty stromů, živé ploty, velké travnaté plochy). (Otruba, 2008) Svým způsobem toto pojetí stále ovlivňuje obecně přijímaný pohled na zahradu – přestože například dosažení dokonalých střihaných trávníků je v mnoha místech světa možné jen s velkou dávkou úsilí a použitých technologií. (Trávník, Wikipedie)
20. století přináší po krátké etapě secese (asymetrické řešení zahrad, plynulé křivky, velké kobercové záhony) funkcionalismus s odklonem od ornamentu a dekorativnosti, forma má sledovat funkci. Používány jsou různé geometrické tvary a abstrakce, převládá asymetrie. Objevují se motivy čínského a japonského stylu. Důraz na sepjetí s přírodou se stále znovu objevuje a zesiluje se zvětšujícím se povědomím o ekologii a různých aspektech ochrany životního prostředí.
V současné době se, vedle tradičněji pojaté zahradní tvorby (ucelené plochy střihaného trávníku, květinové záhony či keřové výsadby s omezeným počtem druhů - ale i související údržba zahrady pomocí umělých hnojiv, herbicidů a pesticidů) prosazuje alternativní přístup, spojený s pojmy udržitelný rozvoj, permakultura či přírodní zahrada. (Sustainable gardening Wikipedia) Příkladem takto pojaté zahradní tvorby velkého měřítka mohou být práce nizozemského zahradního architekta Pieta Oudolfa, např. úpravy parku High Line (New York City, 2006) na místě zrušené nadzemní železnice. (Oudolf Piet, Wikipedia)
Nové přístupy jsou patrné i ve vztahu k zemědělskému využití krajiny. Známým propagátorem tzv. permakultury (tj. udržitelné integrace krajiny a člověka) je farmář - rebel Sepp Holzer, který na 45 hektarech situovaných v rakouských Alpách v nadmořské výšce 1000 – 1500 m.n.m. vytvořil ukázkovou užitkovou farmu – krajinu, navštěvovanou odborníky i zájemci z řad veřejnosti z celého světa. (Holzer Permaculture)
Svým způsobem se pojetí přírodních zahrad obloukem vrací k onomu prehistorickému stavu obhospodařovaného místa bez ohrazení. „Zatímco myšlenka čistoty je v pořádku uvnitř našich domovů, venku způsobuje potíže. Vnější svět je živý, fungující systém bohatý na mnoho druhů organismů, který závisí na rozmanitosti a vyváženosti.“ (Christine a Michael Lavellovi, 2010)
V České republice je, podle Ekologického institutu Veronica v současné době evidováno přes 200 certifikovaných Přírodních zahrad (Ekomapa, Veronica). Většinou se jedná o soukromé zahrady, jsou zde však i farmy, centra ekologické výchovy a velké množství školních zahrad při ZŠ a MŠ. Tyto zahrady mají mít určité charakteristické znaky a pro certifikaci musí splňovat daná kritéria (viz příloha č. 2).
ŠKOLNÍ PŘÍRODNÍ ZAHRADY V ČESKÉ REPUBLICE
Podle databází Ekologického institutu Veronica a Občanského sdružení Přírodní zahrada je nyní v České Republice cca 40 základních škol s certifikovanou přírodní zahradou. Podle jednotlivých popisů zahrad (Ekomapa, Veronica) jsem sestavila výčet nejčastějších prvků, použitých při realizaci.
- Prvky tvarování terénu, vytváření specifických nik: suché kamenné zídky, louka s bylinkami, ovocný sad, ukázka zelené střechy, les, skalka, divoký bezzásahový koutek
- Prvky související s vodou: jezírko, potůček, zapuštěná vana v zemi, studna pro sběr dešťové vody na zalévání
- Prvky pro pěstování rostlin: bylinkové záhony, zeleninové záhony, vyvýšené záhony, smíšené záhony, trvalkové záhony, ovocné stromy a keře, skleník, arboretum, plochy pro pěstování starých odrůd obilí a lnu, kompost
- Prvky pro volně žijící živočichy: hmyzí hotel, broukoviště, domeček pro ježky, krmítka a budky pro ptáky, mraveniště
- Prvky s převážně edukační funkcí: výukový altán, přírodní učebna, geologická expozice, naučné tabule, technická ukázka – Archimédův šroub, mozaika s naučným tématem (vznik půdy), naučná přírodovědná stezka
- Objekty pro chov živočichů: včelín, minifarma s drobnými přežvýkavci
- Prvky s převážně herní a odpočinkovou funkcí: hmatový chodníček, vrbové stavby, ohniště s posezením, zvlněný terén pro pohybové hry dětí, sáňkařský svah, kameny k malování, prolézačky