PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ JAKO INSPIRACE A PROSTOR PRO SOUČASNÉ VÝTVARNÉ UMĚNÍ
Estetická hodnota krajiny je důležitá pro mnohé z nás, často motivovala první pokusy přírodu chránit. Paradoxní je, že estetika jako odvětví filosofie více než století krásu přírody přehlížela – buď ji považovala ve srovnání s krásou umění jako něco nižšího, nebo odmítala samotnou její existenci. (Stibral K., 2012) Ovšem i sama příroda se během posledních dvou staletí v globálním měřítku dramaticky změnila. „Obdiv k její kráse vystřídalo nemilosrdné rabování. Expanzivní rozvoj průmyslové výroby a její vpád do zemědělství vryly do tváře přírody nesmazatelné vrásky.. ..A tak není divu, že hned na počátku 20. století začala krajinomalba pomalu umírat na úbytě.. ..Vše dovršil přechod k abstraktnímu umění.. ..A když se pak krajina znovu objevila v obrazech surrealistů, tak již jen jako krajina snů či bezbřehé fantazie.. ..V šedesátých letech se vzedmula mocná vlna návratu k přírodě, korunovaná energickým ekologickým hnutím.. .. Krajinomalbu vystřídalo zemní umění (land art). Zobrazení přírody bylo vystřídáno jejím „ozvláštněním“ prostřednictvím přímých zásahů do její podoby.“ (Bláha J. Slavík J.,1997, str.89, 90)
Umělci odešli ze stísněných prostor galerií do přírody, přemísťují materiál, vkládají do krajiny svoji myšlenku. Vznikají díla, ohromující svým měřítkem (např. Spirálovité molo Roberta Simpsona z r. 1970, Christovo a Jeanne Claude Obalené pobřeží 1968-69, Údolní opona 1972, Obklopené ostrovy 1980-83..).
Estetická hodnota krajiny je důležitá pro mnohé z nás, často motivovala první pokusy přírodu chránit. Paradoxní je, že estetika jako odvětví filosofie více než století krásu přírody přehlížela – buď ji považovala ve srovnání s krásou umění jako něco nižšího, nebo odmítala samotnou její existenci. (Stibral K., 2012) Ovšem i sama příroda se během posledních dvou staletí v globálním měřítku dramaticky změnila. „Obdiv k její kráse vystřídalo nemilosrdné rabování. Expanzivní rozvoj průmyslové výroby a její vpád do zemědělství vryly do tváře přírody nesmazatelné vrásky.. ..A tak není divu, že hned na počátku 20. století začala krajinomalba pomalu umírat na úbytě.. ..Vše dovršil přechod k abstraktnímu umění.. ..A když se pak krajina znovu objevila v obrazech surrealistů, tak již jen jako krajina snů či bezbřehé fantazie.. ..V šedesátých letech se vzedmula mocná vlna návratu k přírodě, korunovaná energickým ekologickým hnutím.. .. Krajinomalbu vystřídalo zemní umění (land art). Zobrazení přírody bylo vystřídáno jejím „ozvláštněním“ prostřednictvím přímých zásahů do její podoby.“ (Bláha J. Slavík J.,1997, str.89, 90)
Umělci odešli ze stísněných prostor galerií do přírody, přemísťují materiál, vkládají do krajiny svoji myšlenku. Vznikají díla, ohromující svým měřítkem (např. Spirálovité molo Roberta Simpsona z r. 1970, Christovo a Jeanne Claude Obalené pobřeží 1968-69, Údolní opona 1972, Obklopené ostrovy 1980-83..).
Brzy se však vůči tomuto přístupu zvedla vlna kritiky nejen ze strany ochránců přírody.
Kromě umělců, kteří příliš nebrali v úvahu možné poškození či trvalé změny prostředí, začali tvořit i ti, kdo se naopak snažili nezpůsobit v přírodě žádný nepříznivý zásah. Britský sochař Richard Long po několik desetiletí vytvářel dočasná díla přeskupováním přírodního materiálu v místech, kde jej nalezl, často při dlouhých pěších výletech. Malé vzorky tohoto ozvláštnění přírody pak vystavuje v galeriích. Pouze na fotografiích přetrvávají křehkou krásou vynikající instalace a objekty z listů, semínek, kamenů a větví v přírodním prostředí Andy Goldsworthyho.(Hodgeová N., Ansonová L.,1996)
Kromě umělců, kteří příliš nebrali v úvahu možné poškození či trvalé změny prostředí, začali tvořit i ti, kdo se naopak snažili nezpůsobit v přírodě žádný nepříznivý zásah. Britský sochař Richard Long po několik desetiletí vytvářel dočasná díla přeskupováním přírodního materiálu v místech, kde jej nalezl, často při dlouhých pěších výletech. Malé vzorky tohoto ozvláštnění přírody pak vystavuje v galeriích. Pouze na fotografiích přetrvávají křehkou krásou vynikající instalace a objekty z listů, semínek, kamenů a větví v přírodním prostředí Andy Goldsworthyho.(Hodgeová N., Ansonová L.,1996)
Někteří umělci nejen že nepoškozují přírodní prostředí, ale svým dílem dokonce přispívají k jeho zlepšení – v některých případech obnovují odpovídající vegetaci místa. Významným příkladem tohoto přístupu je Joseph Beyus, který v roce 1982 uskutečnil ekologicko – uměleckou akci ve městě Kassel – zasazení 7000 dubů (označených kamennými čedičovými „patníky“). Jiný přístup může být v důrazu na otázky recyklace odpadu, kterého naše civilizace produkuje závratné množství. (Wikipedia, Environmental art). Z nepotřebných věcí vytváří svoje prostorové práce například Sarah Sze – pro Benátské bienále 2015 vytvořila křehkou instalaci Poslední zahrada (Krajina s věcmi zavěšenými na dobu neurčitou) (Sze Sarah). Výtvarníci také vnímají potřebu komunikace a spolupráce s veřejností, svými intervencemi se pokoušejí veřejnost aktivizovat. Podobným projektem je Linie velké vody, vyznačující možný rozsah povodní (zhoršujících se vlivem klimatických změn), kterou s pomocí dobrovolníků kreslí od roku 2007 skrz obydlené oblasti na pobřeží New Yorku a Miami výtvarnice Eve Mosher (The Artist, Highwaterline).
Zde se dostávám k určité otázce přístupu k výše naznačeným uměleckým směrům a také k estetickému vnímání přírody samotné. Podle stati Allena Carlsona Oceňování a přírodní environment musí mít specifičnost přírody také nutně za následek jiný typ vědomostí, které mají přispět našemu estetickému vnímání. „Neměly by to být znalosti umění a kulturních faktů a vztahů, ale znalosti, které by se daly označit jako všeobecné a vědecké. Tak jako je pro estetické oceňování umění vybaven umělecký kritik a historik, tak je pro estetické oceňování přírody dobře vybaven přírodovědec a ekolog“ (Stibral K., 2012). Znalost souvislostí a fakt o přírodních dějích může nejen umocnit vnímání krás přírody, ale je i zřejmou inspirací mnohých výtvarných počinů popsaných výše.
Existence radikálních forem práce s a v přírodním prostředím neznamená, že umění konvenčních forem (malba, plastika) určená především pro „white cube“ galerií a výstavních síní nebo pro trvalé umístění v exteriéru či interiéru zcela rezignovalo na inspiraci přírodou. Nové pohledy a podněty přináší fotografie (makrofotografie, mikrofotografie) nebo vědecké zkoumání vesmíru pomocí různých zobrazovacích metod. Vztah člověka a planety Země mnozí výtvarní umělci promýšlejí s novou existencionální naléhavostí.
Pozn.:V anglicky psaných textech nabývá termín „environmental art“ jiného významu, než v českých textech používaný termín „environment“ jako umění instalace (Bláha J. Slavík J.,1997, str.101). Pro úplnost zde uvádím termíny v angličtině, související s tématem, a jejich přibližný význam (Wikipedia, Environmental art):
Land art zemní umění, umělecký směr, vzniklý v 60. letech, pracuje s
principem „ozvláštnění“ přírodního prostředí.
Site-specific art umělecká instalace vytvořená pro určité místo
Eco art vychází z land artu, také z krajinářské fotografie a malby,
náměty jsou z oblasti ekologie, geografie, politiky, biologie a
kultury. Záměrem je stimulovat dialog, změny v lidském jednání.
Často je sociálně angažované, včleňuje místní komunity.
Sustainable art akcentuje význam širších dopadů umělecké práce na životní
prostředí
Environmental art pojem, zahrnující výše zmíněné umělecké směry
VYBRANÉ PŘÍKLADY Z TVORBY SOUČASNÝCH ČESKÝCH VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ
Pro účely této práce bych zde chtěla uvést autory, jejichž díla mne oslovila ať již na výstavách, nebo při studiu literatury a materiálů na internetu, a která mně osobně přinášejí nové podněty k přemýšlení o výtvarných úkolech (inspirovaných přírodou) pro děti. Umělce zde řadím podle abecedy, nikoliv chronologicky či podle společných charakteristik jejich práce.
Existence radikálních forem práce s a v přírodním prostředím neznamená, že umění konvenčních forem (malba, plastika) určená především pro „white cube“ galerií a výstavních síní nebo pro trvalé umístění v exteriéru či interiéru zcela rezignovalo na inspiraci přírodou. Nové pohledy a podněty přináší fotografie (makrofotografie, mikrofotografie) nebo vědecké zkoumání vesmíru pomocí různých zobrazovacích metod. Vztah člověka a planety Země mnozí výtvarní umělci promýšlejí s novou existencionální naléhavostí.
Pozn.:V anglicky psaných textech nabývá termín „environmental art“ jiného významu, než v českých textech používaný termín „environment“ jako umění instalace (Bláha J. Slavík J.,1997, str.101). Pro úplnost zde uvádím termíny v angličtině, související s tématem, a jejich přibližný význam (Wikipedia, Environmental art):
Land art zemní umění, umělecký směr, vzniklý v 60. letech, pracuje s
principem „ozvláštnění“ přírodního prostředí.
Site-specific art umělecká instalace vytvořená pro určité místo
Eco art vychází z land artu, také z krajinářské fotografie a malby,
náměty jsou z oblasti ekologie, geografie, politiky, biologie a
kultury. Záměrem je stimulovat dialog, změny v lidském jednání.
Často je sociálně angažované, včleňuje místní komunity.
Sustainable art akcentuje význam širších dopadů umělecké práce na životní
prostředí
Environmental art pojem, zahrnující výše zmíněné umělecké směry
VYBRANÉ PŘÍKLADY Z TVORBY SOUČASNÝCH ČESKÝCH VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ
Pro účely této práce bych zde chtěla uvést autory, jejichž díla mne oslovila ať již na výstavách, nebo při studiu literatury a materiálů na internetu, a která mně osobně přinášejí nové podněty k přemýšlení o výtvarných úkolech (inspirovaných přírodou) pro děti. Umělce zde řadím podle abecedy, nikoliv chronologicky či podle společných charakteristik jejich práce.
Jan Ambrůz (nar. 1956) tvoří řadu svých objektů čistě pro dané místo a určitou chvíli.
Po ukončení instalace zanikají a dílo pak existuje jen ve fotografické dokumentaci. Od r. 1988 takto vzniká série skleněných objektů, konstrukcí s určitou geometrií – skleněné tabule volně položené na vratké podstavce ze dřeva či pomocí provázků zavěšené v prostoru nebo kruhová zrcátka místo suků kmene stromu. Druhým pólem Ambrůzovy tvorby je práce se dřevem, sochař vytváří rozměrné objekty – stavby, zasazené do určitého místa.
Po ukončení instalace zanikají a dílo pak existuje jen ve fotografické dokumentaci. Od r. 1988 takto vzniká série skleněných objektů, konstrukcí s určitou geometrií – skleněné tabule volně položené na vratké podstavce ze dřeva či pomocí provázků zavěšené v prostoru nebo kruhová zrcátka místo suků kmene stromu. Druhým pólem Ambrůzovy tvorby je práce se dřevem, sochař vytváří rozměrné objekty – stavby, zasazené do určitého místa.
Malby Jitky Anlaufové (nar.1962) mohu mít na první pohled minimalisticky abstraktní výraz (Vaňous Petr), jejich tématem však jsou často přírodniny. Přírodní motivy autorka osvobozuje od komplikovanosti, tvoří jemně barevné tvary v prostoru. Obrazy umožňují nahlédnout do dalších vrstev a dimenzí reality, v níž se člověk orientuje pomocí intuice a citlivosti k existenci živých organismů. (Jirousová Věra). Ne náhodou je součástí autorčiny tvorby také počítačová grafika, čtvercové černobílé kompozice s příznačnými názvy Květ, Listy, pampeliška, Tráva a další, které připomínají pohledy mikroskopem.(Anlaufová J.)
Linda Čihařová (nar. 1982) pracuje s novými technologiemi, její projekty jsou konceptuální, často na hranici interaktivních performancí. Používá nová média v kombinaci s kresbou, malbou a fotografií, tvoří i plastiky. Jedním z okruhů jejích námětů je vztah člověka ke krajině, fotografií krajiny na jižním okraji Prahy vznikla metaforická série Ekotvorové (2003). Autorka se zajímá o zkoumání přírodních jevů na vědeckém základě, inspirací jí jsou snímky z elektronového mikroskopu od organických snímků po anorganické krystaly. Takto vznikaly série Zoom in scapes (2009), Morfy (2009) a další, kde výtvarnice pracuje s něžně humornou nadsázkou a vytváří nové krajiny a situace. (Čiháková Vlasta Noshiro, 2012)
Miroslav Fekar (1972) se pohybuje na pomezí sochařské tvorby a architektury. Vytváří rozměrné dřevěné stavby – skulptury (park Stromovka, Sluňákov – Dům přírody Litovelského Pomoraví), které mají určitou funkci (most, altán, dětské hřiště..), ale zároveň to jsou sochy, do nichž lze vstoupit, jejich povrch díky rukodělnému zpracování zve k dotýkání. Druhým pólem Fekarovy tvorby jsou organicky cítěné plastiky vycházející z oproštěné přírodní morfologie (Ulita, Skořápka). (Pietrasová Kateřina, 2009). Některé z těchto perforovaných objektů oživuje světlem nebo i dýmem zevnitř, instaluje je na různá místa, do trávy, na dláždění, do korun stromů. V sadu u vlastního domu si autor testuje svoje představy pomocí rychlých cvičení z lekcí abstrakce s dřevěnými trámy či kmeny. (Rostislav Koryčánek, 2014)
Pavel Havrda (1984) pracuje s různými médii – fotografií, kresbou, sochou, hudebními záznamy. Téměř všechna díla však spojuje to, že se jedná o různé nalezené objekty, situace, se kterými autor dále pracuje.
Jeho kresby jsou inspirované starými ilustracemi z vědeckých knih. Hudební záznamy tvorbou nástrojů z nalezených starých předmětů, haraburdí. Vše je prezentováno na hranici vážnosti, vědeckosti, banality a – ironie. (Kotíková Gabriela, 2011). Na výstavě Festivalu 4+4 dny v pohybu (20. Mezinárodní festival současného umění Praha), v rámci site – specific projektu pro Desfourský palác s názvem „ Jak nic nechtít“ použil malé kousky uschlé trávy k vytvoření instalace s názvem „Herbarium“.
Jeho kresby jsou inspirované starými ilustracemi z vědeckých knih. Hudební záznamy tvorbou nástrojů z nalezených starých předmětů, haraburdí. Vše je prezentováno na hranici vážnosti, vědeckosti, banality a – ironie. (Kotíková Gabriela, 2011). Na výstavě Festivalu 4+4 dny v pohybu (20. Mezinárodní festival současného umění Praha), v rámci site – specific projektu pro Desfourský palác s názvem „ Jak nic nechtít“ použil malé kousky uschlé trávy k vytvoření instalace s názvem „Herbarium“.
Ivan Kafka (1952) se především vyjadřuje velkými instalacemi v krajině, v nichž v zásadě utilitární předmět umisťuje v nových souvislostech ve vztahu k přírodním dějům. Příkladem může být dlouhodobý projekt Prostor volnosti (i skleslosti) – kompoziční sestavy větrných rukávů v různých částech Evropy. Z mnoha dalších projektů lze připomenout klasicky land-artové instalace Lesních koberců pro náhodného houbaře (1986), Bílá koule (ze sněhu) na Bílé hoře (1984), Pro soukromou maxipotřebu (krychle z duralových tyčí, oddělující určitý prvek krajiny – strom, část lesa) (1979). (Rousová Hana, 2009)
Olga Karlíková (1923 - 2004) vycházela ve své volné tvorbě ze strukturální abstrakce, informelu. V šedesátých letech se malířka začala zabývat akustikou přírodního prostoru, k detailům jeho nepostižitelné nekonečnosti, představovaným u ní zpěvem ptáků, velryb, kuňkání žab.. Vznikaly kresebné záznamy tužkou, štětcem a tuší, perem, někdy v podobě jakéhosi seismografického záznamu na postupně odvíjené roli papíru. Tyto záznamy převáděla i do obrazové podoby. (Rous J., 2010)
Ivan Ouhel (nar. 1945) je malíř, jehož snové krajiny na pomezí symbolismu a expresionismu mohou být řazena k české lyrické abstrakci. Kromě krajiny je malířovým ústředním námětem i figura – postupem času však tato dvě témata zcela splývají. Člověk je zde součástí krajiny, nikoli jejím centrem. Od konce 60. let Ouhel vytváří i trojrozměrná díla. V 90. letech v Ouhelových obrazech převládají velké barevné plochy, působivé barevné kombinace, které se nakonec rozkládají na prazákladní tvary. Přidávají se prvky gestické malby. Ouhelově současné tvorbě dominuje minimalismus. (Weissová J., 2009)
Lukáš Rais (nar.1975) se ve své tvorbě věnuje především přetváření již vytvořených, převážně normovaných předmětů (kovové trubky a jiné průmyslové produkty), které nabývají nečekaných souvislostí až poté, co jsou spojeny a zformovány do sochařských objektů. Několik jeho soch má trvalé umístění v prostředí přírodního rázu (Botanická zahrada v Praze). Použitý materiál je zárukou dlouhé životnosti a sochy vybízejí k dotýkání, případně očichávání. (Banka vůní, 2012) (Rais Lukáš, Curriculum)
Michael Sedlák (nar. 1971) vytváří projekty zemního umění (land art), mezi jeho díly nalezneme kresebné projekty rozměrných vizí (úpravy odtěženého kopce v Českém Středohoří do podoby vajíčka na pánvičce..), ale i řadu projektů děl menších rozměrů, jejichž realizace by mohla být – a v některých případech i byla – reálná. Sedlákova krajinná díla jsou pokusem přidat k funkčnímu formování krajiny, kterého se člověk nevyhnutelně dopouští, prvky radosti, hry, fantazie. (Hlaváček L., 2007)
František Skála (nar. 1956) se směsí humoru, vážnosti, ironie a úcty, monumentality a citlivosti vytváří většinou variace na přírodní objekty. Vedle komunikace s přírodou ale reflektuje i mnohé oblasti lidského života, s ironickým nadhledem a hravostí kombinuje rozmanité (i odpadové) materiály do překvapivých souvislostí. Využívá světelné, barevné a tvarové kvality nalezených předmětů. Obor filmové a televizní grafiky, který vystudoval na VŠUP Praha, povzbudil zřejmě jeho zájem o vyprávění příběhů. (Hlaváček, 2012)
Oldřich Tichý (nar.1959) pochází z Valašské vesnice Tichov, zde se již velmi brzy rozhodnul pro povolání malíře. Jeho obrazy nesou znaky, symboly, zobrazují věci těžko přesně definovatelné, ale zřejmě pocházející z tohoto světa: větvičky, pichlavé trní, kusy dřeva, oka drátěného plotu. Autor pracuje i s prostorem, vytváří plastické závěsné objekty – předměty spjaté s životem a tradičními činnostmi na venkově povyšuje bez velkých změn do umělecké roviny. (Ševeček L., 2014). Malíř sám píše v doslovu svého katalogu Jedním tahem těsně nad zemí: „Moje práce, to moje malování, je jen úžas nad stvořením světa.. ..Já jenom skládám dohromady to, co jsem schopen uslyšet, očichat, uvidět, ucítit, ochutnat.. Jen se snažím vnímat svět a možná trochu upozorňovat ostatní, že něco přehlédli, neucítili, neuslyšeli či neochutnali..“ (Tichý O., 2014)
